Serényiové jsou původně urozená rodina z Uher, která se na Moravu a do Čech přestěhovala v pozdním 16. století. Na rozdíl od ostatních šlechtických rodin žijících na území Moravy a Čech, Serényiové se sem přestěhovali ještě před bitvou na Bílé hoře. V této bitvě bojovala rodina Serényiů na straně protestantů, i přesto, že zůstali katolíky. Rodina vlastnila nemovitosti na Moravě, v Čechách, Rakousku, Německu a Maďarsku.

Mnoho členů rodiny zastávalo vysoké politické funkce, a stali se tak nedílnou součástí české historie, do které se během několika století vepsali nejen díky řadě památek, které na našem území vybudovali. Jako připomínky významného přínosu této šlechtické rodiny do české historie, kultury a architektury tak slouží mimo jiné hrady Milotice, Luhačovice a Lomnice, stejně jako kostely Lomnice, Pozlovice, Blatná, kostel svatého Jana Křtitele v Paštikách či Malenisko, ale také světoznámé lázně v Luhačovicích.

Nejstarší historie rodiny Serényiových ještě stále není zcela jasná. Jméno se však nejpravděpodobněji odvozuje z křestního jména předka Serena, které bylo později přeloženo do maďarštiny. Šlechtický statut rodině potvrdil v roce 1518 král Ludvík II. V roce 1596 byl Michaelovi Serényiovi udělen titul barona pro něj i jeho dědice. Koncem 16. století získala rodina na Moravě prostřednictvím sňatku Františka II. Serényiho (cca. 1580 – 1621) a Doroty Jakušičové z Orbovy první majetek, a to panství Vlachovice na Zlínsku.

V roce 1613 František II. koupil sousední statek Nový Světlov. V bitvě na Bílé hoře podpořil české stavy i přes to, že zůstal katolíkem. Čtvrtiny jeho majetku se kvůli jeho postoji zmocnil císař Ferdinand II. Po smrti Františka II. v roce 1621  jeho synové navštívili císaře a podařilo se jim přesvědčit ho o odvolání zabavení majetku zaplacením pokuty ve výši 5 000 zlatých. Toto rozhodnutí podpořila i skutečnost, že synové Františka II. hráli klíčovou roli ve válce proti Turkům. Během této války dva z nich, František III. a Emmerich, padli v bitvě.

Synové Pavel a Gabriel převzali Nový Světlov, k němuž přikoupili panství luhačovské a v roce 1634 i Záblatí. Následně se o majetek rozdělili tak, že starší Pavel (1602-1667), který byl generálem ve válce proti Turkům, si ponechal Luhačovice a Záblatí a mladší Gabriel (1604-1664) Nový Světlov s lénem vasilským.

Gabriel rodinné jmění postupně rozšiřoval koupí panství Banov, Pohořelice, Milotice, Kunín, Zlín, Kunvald a v roce 1662 i Lomnice. Na Moravě zastával několik funkcí, například pozici zástupce hejtmana Uherského Hradiště a v roce 1655 se stal i moravským zemským hejtmanem. Pozici zastával do své smrti v roce 1664.

Kromě četných méně významných zásahů, uvolňujících pouta poddanských povinností v celém panství a poskytujících různé výhody všem obcím se Gabriel Serényi proslavil tím, že obyvatele panství Nový Světlov /Bojkovice v roce 1636 osvobodil od veškeré roboty proti roční dávce 300 zlatých, vyjma pracovní povinnosti při opravách hradu a dvora. Učinil tak 150 let před Velkou francouzskou revolucí, 200 let předtím, než to bylo uzákoněno, a 280 let před koncem monarchie.

Gabriel daroval městečku rozsáhlé lesy na uherské hranici i v blízkém okolí a dal znovu zřídit nájezdy zničený chudobinec, který obdaroval poli a loukami. Starým cechům, jako byl cech soukenický, založený roce 1511, ševcovský z roku 1568 a řeznický z roku 1571, potvrdil artikule a všechna nabytá privilegia a v roce 1638 umožnil ustavení nových cechů a to tkalcovského, krejčovského, kovářského a kožešnického. V letech 1650 – 1656 nechal vystavět v Bojkovicích nynější pozdně renesanční kostel sv. Vavřince, jehož masivní zdivo mělo současně poskytovat bezpečný azyl obyvatelům v případech již zmíněných vpádů z Uher.

Tito dva bratři platí za otce zakladatele dvou hlavních větví rodiny, u Pavla začíná luhačovická větev a u Gabriela lomnická. Tyto větve se spojily až v roce 1744, a to sňatkem jejich pravnoučat Elizabeth (1727-1809), dědičky Luhačovic a Záblatí, a Amanda Gottharda (1715-1770), dědice Lomnice.

Důraz rodiny na společenskou odpovědnost a moderní smýšlení se znovu potvrdil i tehdy, když František Gabriel (cca.1630 – 1677) lid z Lomnice i okolních vesnic, které byly součástí jeho panství, osvobodil v roce 1673 z roboty. V roce 1656 mu byl udělen titul císařského hraběte pro sebe i své potomky.

Jeho bratr Jan Karel byl významný a úspěšný velitel, který sloužil jako polní maršál. Bojoval statečně proti Turkům při obraně Vídně v roce 1683 a při znovudobytí Ofenu (Budapešti) v roce 1686. Jan Karel získal panství Prštice, Bojanovice, Svatobořice a Blatnou v Česku, Guntersdorf v dolním Rakousku a Possenhofen v Bavorsku, které se později proslavilo jako rodné místo císařovny Alžběty Bavorské (Sisi).

Antonín Amatus (1670 – 1738) následoval rodinnou vojenskou tradici a stal se významným důstojníkem, který sám financoval skupinu čítající 100 jezdců. Kromě jeho vojenských úspěchů byl velice vzdělaným mužem, který přidal do rodinné knihovny v Lomnici velké množství knih, map a glóbů. Kromě toho založil židovskou čtvrť v Lomnici, přestavěl a modernizoval hlavní náměstí a nechal zde vztyčit morový sloup.

V další generaci Karel Antonín (1681 – 1746) získal významnou pozici u císařského soudu ve Vídni a své ambice projektoval do stavby impozantního sídla v Miloticích.

Dvě nemovitosti v Lomnici a Luhačovicích, které jsou dodnes rodinným majetkem, byly spojeny svatbou Amanda Serényi (1715 – 1770), dědice Lomnice, s Elisabeth Serényi (1727 – 1809), dědičkou Luhačovic. O tři generace později byly tyto dvě nemovitosti odděleny, ale záhy zase sjednoceny, a to po smrti hraběte Aloise (1812 – 1893), který neměl dědice.

Rodina si brzy uvědomila zdravotní přínosy luhačovických pramenů a začala je aktivně využívat. Syn Amata a Elisabeth, Vincenc (1752 – 1810), vzdělaný a osvícený aristokrat, modernizoval lázně a jako vzor mu posloužily slavné lázně Bath z Velké Británie.

Amandův nejstarší vnuk Jan Nepomuk (1776 – 1854) byl slavným přírodovědcem, který se soustředil především na minerály, geologii a těžbu. Hrál proto klíčovou roli při rozvoji lázní v Luhačovicích. Pomohl zřídit Moravské muzeum v Brně, kterému také daroval svou rozsáhlou sbírku minerálů zahrnující více než 2 000 kusů. Vlastnil panství Lomnice, Luhačovice, Tulešice, Rešice, Putnok, Dedés a Záblatie.

Jeho syn Alois (1812 – 1893) zdědil Lomnici. Jakožto známá postava v politických kruzích, ale také expert na zemědělství a lesnictví, se brzy stal ředitelem Moravskoslezské asociace lesníků, kterou zároveň spoluzaložil. Kromě toho byl členem administrativní rady Moravské regionální banky, členem Moravského zemského sněmu a měl doživotní v Panské sněmovně ve Vídni. Podporoval federalismus a historické konstituční právo na Českou korunu. Kromě toho zastával i další úřady v Brně, byl například členem administrativní rady sociálního a kulturního centra Besední dům.

Spolu se svou ženou hraběnkou Ernestine Žerotín významně modernizoval zámek Lomnice a založil dnešní hřbitov.

Nemladší syn Jana Nepomuka, Gabriel (1817-1868), zdědil Luhačovice a v otcových šlépějích následoval i v oblasti hornictví a mineralogie.  Aby nadále rozšiřoval své znalosti, často cestoval po Evropě. Po revoluci v roce 1848 rezignoval na svou pozici císařova odborníka na minerály a soustředil se na další rozvoj lázní v Luhačovicích. Jako člen a viceprezident Moravského zemského sněmu bojoval za výstavbu kasárna, čímž výrazně přispěl ke zlepšení podmínek venkovského obyvatelstva, protože do té doby museli ubytování vojákům poskytovat právě lidé z venkova. V této pozici zároveň pracoval na tom, aby jednotlivé oblasti dostaly větší autonomii. Dále dal podnět ke vzniku konsorcia pro půjčky (Vorschuß – Casse), aby napomohl dostupnosti levných půjček pro místní podniky.

Gabrielův syn Otto (1855–1927) zdědil kromě Luhačovic po svém otci i Lomnici, a to po strýci Aloisi, jehož manželství s hraběnkou Ernestine Žerotin zůstalo bezdětné. Od osmdesátých let devatenáctého století byl Otto Serényi členem Moravského zemského sněmu a zároveň lídrem Strany konzervativního velkostatku. Tato strana usilovala o posílení historických práv českého království v rámci habsburské monarchie. Stavěla se proti centralismu a zasazovala se naopak o relativní autonomii Čech a Moravy, srovnatelnou s pozicí Maďarska od roku 1867. V říšské radě (od roku 1888) se nejdříve přidal k Českému klubu, následně pak v roce 1891 ke klubu Hohenwart. Po smrti hraběte Egberta Belcrediho se stal předsedou klericko-feudální strany na Moravě. V rámci vlastenectví podporoval naprostou rovnost obou národních etnických skupin. Mluvil nejen česky a německy, ale zároveň všemi jazyky monarchie a navíc ještě francouzsky a anglicky. Angažoval se v mnoha moravských asociacích, byl například prezidentem Moravskoslezské asociace lesníků a Moravskoslezské asociace lesnických škol, Moravského červeného kříže a Asociace pomoci státu a žen boji proti tuberkulóze.

Jeho žena, hraběnka Leopoldine z Harrachu (1872-1917), se různými způsoby angažovala v charitě. Podle nepotvrzených informací byla dokonce usvědčena z toho, že se snažila zabránit popravě ruských vojáků na konci první světové války.

Otto Serényi, který se v roce 1906 stal Moravským zemským hejtmanem, provedl Moravské vyrovnání, za které bojoval už jako člen Moravského zemského sněmu.

Rodina měla plnou kontrolu nad rozvojem lázní do roku 1902, kdy se Otto Serényi rozhodl z firmy učinit akciovou společnost. Zatímco si držel relativní většinu akcií a zastával funkci předsedy rady ředitelů, vydláždil cestu do budoucna tím, že do činnosti lázní zapojil české lékaře, jako například Dr. Františka Veselého.

Otto podporoval zapojení Luhačovic do železniční sítě, což je učinilo snadno dostupné pro turisty z celé Evropy. Mnoho pramenů stále nese jméno po některém z členů rodiny, například Vincentka, Ottovka, Amandka, Aloiska. 

Teprve poté, co císař Karel dva týdny po vyhlášení republiky rezignoval, Otto Serényi oficiálně odstoupil z pozice Moravského zemského hejtmana. 

Nadále ale ze svého zámku v Lomnici podporoval nově založené Československo.

Otto byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou byla Josefína Berchtoldová z Buchlovic, která v těhotenství tragicky zemřela při jezdecké nehodě. Později si pak vzal výše uvedenou hraběnku Leopoldine z Harrachu.

Ottův strýc, Ladislav Serényi (1815 – 1893) zdědil rodinná sídla Putnok, Dedés a Sajo-Szeged v Maďarsku, kam se přestěhoval. Tím založil novou maďarskou větev rodiny Serényi.

Jeho syn Béla (1886 – 1893) se stal ministrem zemědělství a obchodu v maďarském parlamentu.

Ottův syn Alois (Louis) Serényi (1893–1957) vystudoval na České Univerzitě Karlově v Praze. Poté, co během první světové války sloužil jako důstojník, se v roce 1919 stal československým důstojníkem v záloze. V roce 1921 se oženil s hraběnkou Markétou Pálffyovou, se kterou měl 4 děti. Manželství bylo v roce 1939 rozloučeno. V tom samém roku uzavřel před českými protektorátními úřady manželství s baronkou Zuzanou Offermann.

Po smrti svého otce v roce 1927 převzal kontrolu nad majetky v Luhačovicích a Lomnici.

Kancelář prezidenta ho považovala za spolehlivého českého šlechtice, byl proto vybrán, aby lobboval za české zájmy proti nacistickému Německu u lorda Runcimana. V roce 1938 se dobrovolně zaregistroval v české armádě jako důstojník během české mobilizace proti nacistickému Německu, přestože už nesplňoval věkový limit 40 let. 

V září roku 1939 byl jedním z 33 šlechtických rodů a více než 80 celkových signatářů, kteří podepsali Deklaraci české a moravské šlechty, ve které vyjadřovali loajalitu prezidentu a českému lidu. Tím se vystavil nacistické perzekuci a jeho majetky se staly předmětem zájmu německé pozemkové politiky. Alois Serényi tlak ustál, svému právníkovi ale dal oprávnění spravovat jeho majetek, pokud by byl vězněn nacisty. Ten se pak sám stal předmětem nacistické perzekuce, která vedla až k jeho smrti v koncentračním táboře Flossenbürg.

Až poté, co GESTAPO zadrželo pět občanů z Luhačovic a správce majetku jako rukojmí a vyhrožovalo jim koncentračním táborem, se Alois vzdal a podepsal německé občanství.

Všech šest rukojmích bylo následně propuštěno. Neustálé výhružky jeho nejbližší rodině ustaly a především pominulo přímé nebezpečí, že budou odebrány jeho děti.   

K přijetí německého občanství ho vybízelo i vedení lázní, aby tak zlepšilo pozici lázní a ochránilo jejich zájmy během okupace. Mnoho dobových dokumentů a svědectví potvrzuje, že díky jeho mimořádnému zapojení Luhačovice zůstaly jediné neponěmčené lázně v zemi. Tím pádem zachránil 1600 českých pracovních míst.

Řada dobových svědectví poskytuje důkazy o jeho pomoci místním lidem během okupace. I přes to byl v roce 1945 neprávem zadržen a byl učiněn pokus o zabavení jeho majetku. Orgány však Aloise Serényiho v létech 1946 a 1947 rehabilitovaly. I jeho dcera Isabella získala potvrzení, že nikdy nepřišla o československé občanství.

Když v roce 1948 převzal moc ve státě komunistický režim a došlo k záhadné smrti protikomunistického ministra zahraničí Jana Masaryka, uprchnul do exilu v Rakousku, načež byl rodinný majetek zkonfiskován.

Po Sametové revoluci český parlament umožnil rodině Serényiů nový začátek. 

Skutečnost, že řízení trvalo 25 let, byla úřady přiznána a správní orgány připustily, že doba trvání byla neobvykle dlouhá. Špatný překlad důležitých dokumentů také sehrálo určitou roli. Rozhodujícím byl nález Nejvyššího Správního soudu, který odstranil do té doby namítané formální postupy.

Rehabilitace Aloise Serényiho byla nakonec znovu potvrzena v roce 2016, což vedlo k restituci u jeho nejmladší dcery Isabelly, která o ní zažádala.

V dnešní době žijí členové rodiny v Rakousku, Maďarsku, Francii, Švédsku a USA.