News

Foundation Pramen Luhačovice provided a literary stay for creative couple for the very first time. The creative duo Aneta Kohoutová – Šimon Macek, works together under the name Š.M.A.K and creates web projects and DJ sets. The idea of ​​their entire stay was to offer an alternative map, a representation of the space, which will be viewed from the locals´ point of view. Their mission was to follow the steps of the locals, talk to them about the city, ask about their recommendations, experiences, but also fears related to what the city offers (or does not offer) them and then bring all of this graphically and literally into the final map. You will be able to assess the result they have achieved at the beginning of the new year, when it will be published under the heading of the Foundation.

The interview is presented in the Czech language.



Jak se vám v Luhačovicích líbilo a pracovalo?
Aneta: V tomhle ohledu nešetřím superlativy. Luhačovice mají pro mě velmi specifického ducha. Vznosná lázeňská promenáda se tady mísí se sídlištěm v náručí kopcovité krajiny porostlé nejlepšími ostružinami široko daleko. Měla jsem pocit neuvěřitelně inspirativního prostředí. Jednou bych chtěla být básníkem z Luhačovic. Psát ve stínu zámku, pod dohledem vycpaných kačen a večer vyrážet na obchůzky do baru Amerika a do pekárny pro housku se salámem.

Jak se vám pobývalo na zámku?
S gustem a grácií. Oba máme myslím slabost pro místa, která mají svůj specifický charakter, a taky fungují po svém. Myslím, že zámeček se stal naším hájemstvím a skrýší podobných zážitků, které jsme se pak jali v Luhačovicích sbírat.

Pracovala jste na nějakém konkrétním výstupu? Jakém?
Aneta: Přijeli jsme s konkrétní vizí, a to vytvořit alternativní mapu města Luhačovice skrze vzpomínky, zážitky a oči místních. Ten cíl zůstal stejný, ale forma se v průběhu našeho pobytu trochu změnila. Měli jsme připravenou sérii různých otázek, pomocí kterých jsme pátrali po nějakém srdcovém místě místních tady v Luhačovicích. Musím říct, že hodně lidí ta otázka zaskočila, jakoby o městě ani nepřemýšleli, což je samozřejmě taky nějaký ukazatel, toho jak místo, kde žijí (ne)vnímají. Myšlenka tohohle projektu vyrostla z vize Luhačovic, jako města spojeného s velkými historickými událostmi a osobnostmi, které se točí především kolem té lázeňské části. Nás, ale zajímala ta historie každodennosti. O Dušanu Jurkoviči toho bylo napsáno spoustu, ale víte, kde Tomáše málem odneslo tornádo nebo, kde místní budují první komunitní zahradu? V našem výstupu chceme přenést do popředí události všedních dnů a nahlédnout tak Luhačovice z úplně jiné perspektivy

Co váš kontakt s místními?
Šimon: Byl všech barev a chutí. Od letmých odpovědí, po pečlivé a košaté příběhy. Naštěstí jsme měli čas postupně navazovat kontakty přes síť přátel a známých. Odpadla pak nutnost ptát se kolemjdoucích a děsit je otázkami o městě a jeho okolí – ačkoliv ani na to jsme nezanevřeli. Rozhovory pak časem začnou dávat dohromady galerii mikro-příběhů, které člověk může sbírat jako skleněnky do zavařovačky. A ten kompot se nám pořád ještě vaří v hlavách.

Co tady na vás nejvíce zapůsobilo?
Aneta: Líbí se mi, že tady končí koleje, vytváří to dojem konce světa, takového svébytného vesmíru. A taky, že se tu díky neustálému přísunu pramenů dá hodně snadno zkrotit kocovina.

Co vás překvapilo?
Šimon: Spousta věcí. Vlídnost místní krajiny, chuť pramenů a špendlíků u cesty, srneček na zahradě opuštěné vily. Proces objevování místa je toho naštěstí plný.
Aneta: Jak snadno se dalo zaplout do místního života. Za těch čtrnáct dní jsme byli na muzejní noci, třikrát v kině, zkrátka žili stejně aktivní život na jaký jsme zvyklý z Hradce. A to nepočítám prosezené hodiny v Jizbě nejlepší kavárně široko daleko.

Je to vaše první rezidence? Pokud ne – můžete nabídnout srovnání?
Aneta: Je i není. Před třemi lety jsme byli, hlavně teda Šimon, účastníky symposia ve Vérneřovickém Soulkostele, kde jsme společně vytvořili křížovkovou cestu. Čtrnáct zastavení každého správného křížovkáře s rozhřešením na konci. Rozdíl byl v tom, že jsme nějak intenzivně nepracovali s místní komunitou, jen když jsme večer chodili dolů do vesnice na pivo.

Jak vám tady plyne čas?
Aneta: Úplně rychlostí Slováckého expresu. Mám ještě dlouhý seznam toho, co stihnout a tedy i spoustu důvodů proč se vracet.

A jaký dojem na vás udělaly lázně?
Šimon: Výrazný. Třeba díky expozici a architektonické procházce organizované místním muzeem. Chci domů věž z foukaných luxfer.
Aneta: Před pár lety mi doktor diagnostikoval astma, což se nakonec ukázalo jako omyl, ale já v tu chvíli snila o pobytu v Luhačovickém inhalatoriu. Navíc mi Jurkovičovy domy připomínají svět Tove Jansson a jejich mumíních hrdinů

Co Vás dál čeká?

Aneta: Z Luhačovic jsme se přesunuli rovnou do Estonska na univerzitu v Tartu, kde si tužíme svoji severskou a akademickou náturu až do ledna příštího roku. Naše dlouhodobé plány jsou tedy spíš studijního rázu, chceme dokončit svoje práce a výzkumy, ale zároveň si tuhle dlouhou cestu rádi zpříjemňujeme podobně osvěžujícími zastávkami jako byla právě ta luhačovická.

Text je převzat ze stránek nadačního Fondu Pramen.